Údaje o mně:
Datum narození: 11.4.1962
Jméno: Miroslava
Příjmení: Razímová
Mám hodného dědečka
a dva dospělé syny.
Příběhy motoráčků a mašinek a objekty do hry TRS či TS
Navigace: Pohádková babička > Nejen peřinka, ale i pohádky patří do postýlky. > Autobusy a Pepové > 1. Bylo, nebylo
1. Bylo, nebylo
Bylo, nebylo
Byl, nebyl, či spíše byl, jen se neví kde a vlastně ani kdy, jeden železniční přejezd a na něm se začíná naše nová pohádka. Opravdu už ani já nevím, kde jsme se s našimi dvěma hrdiny potkali. Ale, vezměme to pěkně popořádku.
Po železniční trati si to v klidu jel jeden milý malý autobus (810 se tak říká) a ani ve snu by ho nenapadlo, jaký nečekaný konec tento jeho pracovní den bude mít. Tu se zastavil v nějaké stanici, tu si pískl na nezdárné zvířátko pohybující se v kolejích, tu se ohlédl za nějakým, proti němu jedoucím, kamarádem či kamarádkou a cesta mu docela rychle ubíhala. Jeho pan strojvůdce byl se svým motoráčkem spokojený, vše fungovalo tak, jak mělo, a tak i jemu ta dnešní služba ubíhala pěkně fofrem. Dokud se nestalo to, co se stát nemělo. Na jednom železničním přejezdu nespadly dolů závory a tak tam také docela spokojeně projíždělo jedno auto za druhým a to i v době, kdy se blížil náš autobus. Ještě štěstí, že z předešlé výpravny to bylo nahlášeno a tak pan strojvůdce upravil rychlost svého motoráčku tak, aby v případě potřeby mohl v klidu zastavit. A to se také mělo stát.
Na přejezd vjel jiný autobus, tentokrát ale kolový a nějak se mu z něj nedařilo odjet. A na dohled od něj už byl ten náš motoráček. Abychom se v těch autobusech přece jen lépe vyznali, ten náš železniční se podle svého strojvůdce jmenoval Pepa a ten kolový byl Erťáček. Když tedy Pepa viděl Erťáčka stát v kolejích, pořádně zahoukal a začal okamžitě brzdit. Erťáček zase zoufale zatroubil a jeho řidič se usilovně snažil svůj stroj z kolejí dostat. Nedařilo se mu to. Pepa byl celý zrudlý námahou, ale podařilo se mu, díky malé rychlosti, zastavit na půl metru od Erťáčka. Celý šťastný, že se vlastně nic nestalo si odpískl a hned začal na nešťastného Erťáčka dotírat:
"Prosím tě, co to tady vyvádíš? Ty nevíš, že se na kolejích nezastavuje? Co je tohle za móresy? Kde jsi tohle viděl? Snad v nějakém filmu, ne. Víš, co by se bývalo stalo, kdybych to neubrzdil? Bych ti mohl povídat, kolik jsem viděl svých kamarádů i kamarádek, když to neubrzdili. Někteří byli docela na šrot. A z těch, kteří to zavinili byl šrot vždycky." Ale v Pepovi se začaly emoce pomalu uklidňovat a tak už se jen účastně zeptal: "A copak se ti stalo, že nemůžeš jet?"
Nato Erťáček smutně odvětil: " Asi se mi něco seklo v podvozku. Motor mám rozžhavený doběla, ale kolečka se nechtějí hnout. A to si představte, kolego, že mám bříško plné lidiček. Kdybyste byl nezastavil, tak nevím, nevím, jak by to dopadlo. Moc vám děkuji."
Pepa byl překvapený, že mu Erťáček vyká, pokud jeho paměť sahala, tak na kolejích si všechny mašinky tykaly, ale ten nešťastný autobus byl asi z hodně staré školy, kde se to tak nosilo. A tak, ze zdvořilosti a hlavně, aby trochu potěšil svého kolového bratránka, do nastálého ticha pronesl: "Ale, no tak, přece si nebudeme vykat, když jsme si docela blízcí, no ne. Bráško, klidně mi tykej, já nejsem žádná netýkavka."
Mezitím, co si oba stroje povídaly, strojvůdce Pepa vystoupil a šel se zeptat řidiče Erťáčka, zda by mu mohl s něčím pomoci.
"Milý pane, já sám nevím, v čem je ta závada. Motor funguje jak má, ale s koly nejde hnout. Jestli je to převodovka, nebo něco jiného, to opravdu nevím. Potřeboval bych z toho přejezdu odtáhnout, ale tady není v dohledu žádný telefon, kterým bych si odtah mohl zavolat. Byl byste tak hodný a mohl byste mi nějak pomoci z téhle šlamastyky?"
Pepa si celou dobu mnul bradu a přemýšlel, jak by kolegovi mohl pomoci a v tom ho to napadlo. Vždyť on má ve svém motoráčku vysílačku a tou by se mohl spojit s nejbližší stanicí, odkud by mohli zavolat telefonem pro pomoc. A jak to vymyslel, tak to i udělal. A aby zoufalému řidiči dodal trochu kuráže, i on jemu nabídl tykání. Jó, mezi železničáři to tak funguje. A k údivu obou se i řidič z Erťáčku jmenoval Josef. To byla parádní náhoda, na jednom přejezdu se málem srazily dva autobusy a jak strojvůdce, tak i řidič se jmenovali stejně.
Ale to už se po silnici blížila nákladní Tatra s tyčí na odtah a když si Erťáčka za sebe připřáhla, byl železniční přejezd opět pro mašinky průjezdný.
Ještě na sebe oba autobusy stačily zapískat a zatroubit a náš Pepa pokračoval ve své cestě dál. Jen v něm přibyli cestující z Erťáčku, kteří se rozhodli, že dojedou na příští stanici a odtud se snáze dostanou do cíle. Ono totiž, když je jakékoliv vozidlo taženo, smí v něm být pouze řidič, který ovládá zatáčení a dává výstražnými světly najevo, že není něco v pořádku a brzdovkami dává signál za ním jedoucím vozům, že se celá souprava chystá brzdit. To jen pro vysvětlení.
Autobus Pepa byl již dávno v depu, ale jeho myšlenky se stále vracely na onen přejezd a na náhodu, která ho svedla dohromady s Erťáčkem. A dokonce i oba lidští Pepové si vyměnili adresy a tak začalo krásné přátelství.
A jaké byly další příhody naší čtyřky? Inu, příště je také den, že. Tak, zas někdy na dopsanou, mí milí. Pa, hůůů a tů, tů, tů.
Na přejezd vjel jiný autobus, tentokrát ale kolový a nějak se mu z něj nedařilo odjet. A na dohled od něj už byl ten náš motoráček. Abychom se v těch autobusech přece jen lépe vyznali, ten náš železniční se podle svého strojvůdce jmenoval Pepa a ten kolový byl Erťáček. Když tedy Pepa viděl Erťáčka stát v kolejích, pořádně zahoukal a začal okamžitě brzdit. Erťáček zase zoufale zatroubil a jeho řidič se usilovně snažil svůj stroj z kolejí dostat. Nedařilo se mu to. Pepa byl celý zrudlý námahou, ale podařilo se mu, díky malé rychlosti, zastavit na půl metru od Erťáčka. Celý šťastný, že se vlastně nic nestalo si odpískl a hned začal na nešťastného Erťáčka dotírat:
"Prosím tě, co to tady vyvádíš? Ty nevíš, že se na kolejích nezastavuje? Co je tohle za móresy? Kde jsi tohle viděl? Snad v nějakém filmu, ne. Víš, co by se bývalo stalo, kdybych to neubrzdil? Bych ti mohl povídat, kolik jsem viděl svých kamarádů i kamarádek, když to neubrzdili. Někteří byli docela na šrot. A z těch, kteří to zavinili byl šrot vždycky." Ale v Pepovi se začaly emoce pomalu uklidňovat a tak už se jen účastně zeptal: "A copak se ti stalo, že nemůžeš jet?"
Nato Erťáček smutně odvětil: " Asi se mi něco seklo v podvozku. Motor mám rozžhavený doběla, ale kolečka se nechtějí hnout. A to si představte, kolego, že mám bříško plné lidiček. Kdybyste byl nezastavil, tak nevím, nevím, jak by to dopadlo. Moc vám děkuji."
Pepa byl překvapený, že mu Erťáček vyká, pokud jeho paměť sahala, tak na kolejích si všechny mašinky tykaly, ale ten nešťastný autobus byl asi z hodně staré školy, kde se to tak nosilo. A tak, ze zdvořilosti a hlavně, aby trochu potěšil svého kolového bratránka, do nastálého ticha pronesl: "Ale, no tak, přece si nebudeme vykat, když jsme si docela blízcí, no ne. Bráško, klidně mi tykej, já nejsem žádná netýkavka."
Mezitím, co si oba stroje povídaly, strojvůdce Pepa vystoupil a šel se zeptat řidiče Erťáčka, zda by mu mohl s něčím pomoci.
"Milý pane, já sám nevím, v čem je ta závada. Motor funguje jak má, ale s koly nejde hnout. Jestli je to převodovka, nebo něco jiného, to opravdu nevím. Potřeboval bych z toho přejezdu odtáhnout, ale tady není v dohledu žádný telefon, kterým bych si odtah mohl zavolat. Byl byste tak hodný a mohl byste mi nějak pomoci z téhle šlamastyky?"
Pepa si celou dobu mnul bradu a přemýšlel, jak by kolegovi mohl pomoci a v tom ho to napadlo. Vždyť on má ve svém motoráčku vysílačku a tou by se mohl spojit s nejbližší stanicí, odkud by mohli zavolat telefonem pro pomoc. A jak to vymyslel, tak to i udělal. A aby zoufalému řidiči dodal trochu kuráže, i on jemu nabídl tykání. Jó, mezi železničáři to tak funguje. A k údivu obou se i řidič z Erťáčku jmenoval Josef. To byla parádní náhoda, na jednom přejezdu se málem srazily dva autobusy a jak strojvůdce, tak i řidič se jmenovali stejně.
Ale to už se po silnici blížila nákladní Tatra s tyčí na odtah a když si Erťáčka za sebe připřáhla, byl železniční přejezd opět pro mašinky průjezdný.
Ještě na sebe oba autobusy stačily zapískat a zatroubit a náš Pepa pokračoval ve své cestě dál. Jen v něm přibyli cestující z Erťáčku, kteří se rozhodli, že dojedou na příští stanici a odtud se snáze dostanou do cíle. Ono totiž, když je jakékoliv vozidlo taženo, smí v něm být pouze řidič, který ovládá zatáčení a dává výstražnými světly najevo, že není něco v pořádku a brzdovkami dává signál za ním jedoucím vozům, že se celá souprava chystá brzdit. To jen pro vysvětlení.
Autobus Pepa byl již dávno v depu, ale jeho myšlenky se stále vracely na onen přejezd a na náhodu, která ho svedla dohromady s Erťáčkem. A dokonce i oba lidští Pepové si vyměnili adresy a tak začalo krásné přátelství.
A jaké byly další příhody naší čtyřky? Inu, příště je také den, že. Tak, zas někdy na dopsanou, mí milí. Pa, hůůů a tů, tů, tů.