6. díl - Na Smíchově

   "Tak, pánové, jde se jíst!" Zavelel strojvůdce Melíšek, když jsme s naším Papouškem "zaparkovali" na jedné vedlejší koleji na nádraží Praha - Smíchov. Tady byla totiž poslední možnost dát si poblíž Papouška něco k snědku.
  Papoušek už tady byl jako doma. Kdejaký mechanik si ho tu pokaždé pozorně prohlížel, okolo jdoucí cestující se na něj zvědavě dívali a Papouškovi to dělalo moc dobře. A to přesto, že byl jinak skromnost sama. Kdyby býval nebyl tak zářivě modrý, snad by se i červenal rozpaky, když si ho tu i ti naši výletníci obcházeli a fotografovali. Ostatně, jinak přece vypadal na malé zastávce a jinak na velkém nádraží. A tohle nádraží bylo opravdu hodně velké. Nejen budovou, ale i co do rozlehlosti. Sestávalo se ze Smíchova sever a jih, kde jsme byli právě my. Na severní nádraží pojedeme při zpáteční cestě, takže si o něm potom povíme více. Jižní bylo i hlavním smíchovským nádražím. Sem přijížděly skoro všechny vlaky jak od Berouna, odkud jsme přijeli i my, tak i z Vršovic a z celé východní trasy.
  Z druhé strany výpravní budovy byl i na to, že byla sobota, čilý městský ruch. Tramvaje tam zvonily, autobusy se předháněly, který že má lepší klakson (houkačku) a lidé pospíchali, aby alespoň jeden z těchto dopravních prostředků nepromeškali. A to tu byl ještě i vchod do metra. Že nevíte, co to je? Ale, jděte. To je vám takový vlak, který jezdí ponejvíce pod zemí. Ano, je tak trochu jako krtek. Jenomže o dost větší a hlavně hlasitější. A také barevnější. Jezdí už pomalu pod celou Prahou. Třeba tady, ze Smíchova, byste se jím dostali na jedné straně až do Zličína a na druhé na Černý Most. Tak rozsáhlá ta trasa B je. A to není sama. Praha má ještě trasy A a C. Ty však přes Smíchov nevedou. Na rozdíl od elektrických mašinek nepotřebuje metro troleje. Všechnu potřebnou elektřinu má v postranní koleji pod nástupišti. Proto je docela životu nebezpečné se v takovém kolejišti pohybovat.
  Ale, dost již bylo procházky po smíchovském nádraží, které je sice velké a krásné, ale není cílem naší cesty, jak už jsme si řekli. Jestlipak se nám už naše posádka dostatečně občerstvila, abychom mohli zase dál? I Papoušek se zvědavě ohlížel na průchod na nádraží, zda už uvidí ty své dva přátele, za jaké zaručeně pana strojvůdce i pana topiče, měl. Najednou vedle sebe uslyšel nesmělé: "Ahoj." Vrchním reflektorem (světýlkem) se podíval za tím hlasem a zůstal jak opařený. Vedle něj stála krásná zelená Bobinka a upírala na něj svoje zvědavá očka.
"Jééé, ty jsi pěkňoučká," neudržel se Papoušek. Bobinka okamžitě sklopila svá světýlka a málem se i začervenala, kdyby to jen trochu šlo. "Copak, taky tu na někoho čekáš?" Optal se Papoušek a nepřestával se na Bobinku dívat.
"Můj pan strojvůdce si šel dát do kantýny kafe. My pak povezeme támhlety vagony až do Plzně," a ukázala trošičku pantografem Papouškovi velké červenokrémové vagony. "Oj, no to je pěkná dálka. To jedete jako rychlík, viď," znalecky prohodil Papoušek. Ale na delší povídání už nedošlo, protože se našemu vlaku vrátila celá posádka a my museli dál. Bobinka také na toho svého strojvedoucího nečekala moc dlouho a tak se cesty obou mašinek zase rozešly. My spěcháme dál na hlavní pražské nádraží, abychom tam vyzvedli další výletníky, tentokrát z Prahy a jejího nejbližšího okolí. Ale, to opravdu až zase příště. Však se opět dočkáte, nebojte se. Tak, pa a hůůůůůůůůůů i za našeho Papouška.