0.Úvod-mašinka Sergej

Motoráček Vendulka opustil luženské nádraží a nad krajinou se pomalu rozhostila tma. Ale v železničním muzeu se začaly dít věci. Všechny parní lokomotivy, ale i ty ostatní, se začaly pomaloučku probouzet. První si zívnul hezký zelenošedý Brejloveček a potichounku pískl na vedle stojícího, stále ještě spícího Sergeje.
Sergej, kterému jeho bývalý strojvůdce říkal Serjožka, však ještě více zatlačil svoje očka a jakoby říkal "neotravuj", spal dál. Brejloveček se však nedal a tak dlouho si pohvizdoval, až už to Serjožku přestalo bavit a po očku se rozhlédl kolem sebe, cože se to děje, že ho nenechají spát. Když viděl, že je jediný, kdo se ještě "válí v kanafasu", prokoukl úplně a protáhl si svoje nápravy. "Co se děje?" optal se Brejlovečka. Byli to staří kamarádi, kteří tu v Lužné byli spolu již hodně dlouho. Tyto dva stroje a s nimi ještě jedna Bardotka, byly v té době jedinými motorovými lokomotivami v muzeu. Přezíravě hleděly na staré párovky a i na motorové vozy, příbuzné naší Vendulky. Byly totiž nejsilnější a leckdy používané při nostalgických jízdách jako postrky svých luženských kolegyň párovek. To se potom chlubily a ukazovaly, jak jsou silné a nepostradatelné. "Co by se dělo,"opáčil Brejloveček:"chceme si jen popovídat." Na to Serjožka jen tak pro sebe houkl "nojo, vám se chce povídat, když mně se chce spát. To je tak vždycky. Starou mašinku byste pořád jenom otravovali tím svým neustálým žvatláním. Ani vám moc nerozumím" a už nahlas dodal:"A o čem?" Brejloveček se na něj pousmál a s vážnou tváří prohodil:" Zítra se prý pojede do Berouna a dál až do Prahy, ale to prý jen někdo. To víš, je sobota a poslední v tomto měsíci a vlastně i o prázdninách, tak se musíme vytáhnout. Brzy ráno tady budou opraváři, dají nás do pucu a připraví nás na ten velký den. Copak ty se netěšíš?" Serjožka se jen ještě více začervenal, on na to úplně zapomněl a jen tak na půl píšťaly pískl:"To se těším, ne že ne. Jen se mi to vykouřilo z hlavy, no. A co na nás chtějí vylepšovat? Už takhle se leskneme jak zrcadlo. Podívej se, mám nově nastříkaný podvozek," a pyšně ukazoval své dvě nápravy krásně šedočerně se blýskající ve světle pouličních lamp. Prostě krasavec, každým coulem. "Musí nám přece překontrolovat světla a doplnit palivo a tak," vysvětloval Brejloveček Serjožkovi, proč si musí ráno přivstat. "A ještě dříve budou zatápět v našich párovkách. O ty se budou starat jako o první. Doplní jim uhlí a vodu a pak půjdou za námi." A Brejloveček se zasnil. Už si představoval, jak se prohání po kolejích a copak asi tomu řeknou ostatní lokomotivy, až ho na cestě potkají. Jak se tak zaobíral svými myšlenkami, nevšiml si, že Serjožka blikl svým čelním světýlkem na opodál stojící motoráček a ten mu dvojitým bliknutím odpověděl. Copak asi zamýšlejí za kulišárnu? Vždyť motoráčky zítra nevyjedou, tak pročpak ony nespí? Ale my a také všichni v depu to víme. Dnes je přece výročí. Je to právě deset let, kdy byl do muzea přivezen náš Brejloveček. A tak, na to trojí bliknutí, se potichounku rozhoukaly všechny mašinky, co jich v depu bylo. A pak, stejně náhle, jako se vše probudilo, aby oslavilo desáté Brejlovečkovo výročí, tak znovu vše pomalu usínalo, aby se všichni připravili na ten zítřejší velký den. Jen Serjožka nemohl dlouho usnout a vzpomínal, jak on sám se sem, do této milé společnosti kdysi dostal. A co všechno zakusil. A my se mu trošičku do těch jeho myšlenek "nabouráme" a sami uvidíme, jak to všechno bylo. A kdy? No přece zase příště. Dnes již necháme všechny spát. Dobrou noc, milé mašinky!