12. díl - Jak to bylo dál a jak to dopadlo

Serjožka se svým novým panem strojvůdcem Stárkem najezdil spoustu kilometrů po podkrušnohorských kolejích. Vozili spolu uhlí ze sokolovských dolů do přilehlých elektráren a tak vlastně rozsvěceli tisíce domácností a zajišťovali výrobu v mnoha továrnách. Ale elektrifikace se začala pomalu vkrádat i do těchto končin a tak stále více a více těchto silných strojů končilo svoji nelehkou pouť na odstavných kolejích některých dep a některé skončily ještě hůře. Po mnoha letech tvrdé dřiny se staly potravou pro věčně hladové pece oceláren. Jen pár z nich zůstalo jako připomínka této skvělé řady.
A tak se stalo, že i na našeho Serjožku připadla jeho poslední služba a i on měl být potom odstaven z provozu. Pan strojvůdce se tomu snažil bránit jak mohl, ale nebylo to nic platné. Pan Stárek se hlavně bál o Serjožku, aby neskončil jako řada jeho bratříčků a tak ho, po mnoha přesunech, dostal až do lounského depa, kde se vlastně Serjožka poprvé setkal se svým novým kamarádem Brejlovečkem. Tak uplakané loučení snad lounské depo ještě nezažilo. Pan strojvůdce se nemohl nabažit toho svého milovaného Serjožky; bylo tady určité spojení mezi motorovým a lidským srdcem, které se nedalo jen tak přerušit. A tak si na poslední cestu s sebou vzal i svojí ženu, paní průvodčí Stárkovou, a spolu doprovodili Serjožku až na jeho místo poblíž již zmíněného Brejlovečka. Pořádně v Serjožkovi naposledy uklidili, v kabině nebylo ani smítka, paní Stárková dokonce umyla zevnitř Serjožkovi i okna a pak už přišlo to nejtěžší, loučení. A protože jsme si užili slziček už až až, odvrátíme tvářičky a necháme tuto chvíli jen těm třem.
Je vůbec hodně divné, jak může stroj, byť je to jen hromada železa, tak moc přirůst člověku k srdci. A kdo se jen mihl kolem Serjožky, musel si ho připustit k tělu. Tak se i stalo lidem z nedalekého železničního muzea v Lužné u Rakovníka. Sháněli pro muzeum pár nových mašinek, aby mohli ukazovat příštím generacím, jaké skvosty jezdily po našich kolejích v dobách dávno minulých a narazili nejen na Brejlovečka, ale i na našeho Serjožku. Stál tam na odstavné koleji celý opršelý a ani jeho žlutooranžový pruh už nezářil tak, jako v době jeho největší slávy. Serjožkovo motorové srdíčko poskočilo radostí, když se ti lidé rozhodli, že si ho s sebou odvezou a dají ho do provozuschopného stavu.
A právě díky lásce lidí z luženského muzea můžeme nyní vidět Serjožku jako nádhernou mašinku tmavě červené barvy už bez pruhu, ale zato s krásnými zlatě orámovanými hvězdičkami na obou jeho čelech. Po spoustě let, kdy se nevědělo, jak skončí, si může konečně oddychnout a těšit se z toho, kolika lidem se líbí, kolik lidí si ho i fotografuje a kolik lidí si ho vyrylo do svých srdéček. Jsem jedna z nich.
Dnes tedy stojí jako pyšný exponát vedle svého kamaráda Brejlovečka a po nocích si spolu vyprávějí své příběhy. A já jsem moc ráda, že jsem vás mohla seznámit s tím, o čem Serjožka přemýšlel v tu noc, před oslavou deseti společných let s Brejlovečkem v krásném muzeu v Lužné u Rakovníka. Ale, počkejte, ještě někdo by vám chtěl něco povědět. "Milé děti, milí přátelé, jsem moc rád, že se vám čtení o mně líbilo a jsem rád, že o mně i někdo takto s láskou napsal. Přijeďte se na nás podívat, ať víte, o kom tady byla vlastně celou tu dobu řeč. A pojďte už mi někdo konečně dopovědět ty brněnské pověsti!"