7.Kladno 2

Tehdy, když se Vendulka se svými přáteli potkala poprvé, se den probudil do slziček. Asi ho v tom týdenním kalupu něco píchlo, či co, a od samého rána plakal tak usedavě, že i sluníčko si zakrylo svoji tvářičku mráčkem, aby se na ten žal nemuselo dívat.

 Lidé si říkali "copak se to děje, po tak krásném pátku taková škaredá sobota" a honem vytahovali své deštníky. Z výšky to vypadalo, jako, kdyby se spousta různobarevných houbiček dala na pochod. A tehdy na kladenské nádraží přišli Péťa se Slávkou, aby si dojeli do Prahy na burzu pro nějaké nové věci na Péťovo kolejiště. Vlak tam ještě nebyl, a tak si sedli do čekárny a aby si zkrátili čas, prohlíželi si noviny místních drah. A právě, když se Péťa naklonil ke Slávce, aby jí ukázal pěknou fotku Sergeje v luženském muzeu, pííísk a hůůůů, už si to přišupajdil na nádraží krásný nový motoráček. No, on zas tak nový nebyl, v šumperské Pars Nově byl pouze přestavěn ze starší verze, omlazen a byl plný nových přístrojů  a měl i zcela nový slušivý kabátek. Na prsou, bocích i zadečku měl krásné číslo 854 033-8 a vepředu i vzadu měl napsané jméno. Motoráček se jmenoval Vendulka. Po kom to jméno dostal jsme se dozvěděli už dříve a že s ním jel pan strojvůdce Mašlička vám určitě také nemusím opakovat. Péťa se Slávkou se na sebe podívali, usmáli se a Vendulka se na ně usmála také. Slávinka motoráček pohladila po tvářičce a pak už museli nastupovat. Paní průvodčí, tenkrát to byla ještě paní Stárková, jim označila jízdenky, oba si sedli na pohodlné sedačky, které byly krásně barevné a polstrované a už vyhlíželi do kraje, kudy motoráček projížděl. Na konci cesty, na Masarykově nádraží v Praze, Péťa se Slávkou vystoupili a oba si ještě jednou hodnou Vendulku pohladili. Péťa se ještě zeptal paní průvodčí na to, kdy pojedou zase zpátky a když se dozvěděl, že vlastně hned, jen co všichni cestující vystoupí a noví nastoupí, tak mu bylo docela smutno. Tak rychle se ani při nejlepší vůli z burzy nevrátí. A protože Péťa ty věci z burzy nutně potřeboval, nezbylo jim nic jiného, než se s Vendulkou pro ten den rozloučit. Motoráček sice sklopil smutně světýlka, ale nedalo se nic dělat. Po nějakém čase se naskytla další příležitost se s Vendulkou vidět. Naši přátelé si udělali výlet do železničního muzea v Lužné, a.... kdopak myslíte, že je vezl? No, ano, naše Vendulka. A tak se začaly náhodné schůzky motoráčku s jeho přáteli. Jednou je vezl do Prahy, podruhé zase do Lužné, až se povedlo, že obě ty cesty spojili a z Prahy jeli až do Lužné. To byla Vendulka ráda, a jak si celou cestu vesele pískala. A to i u vílího paloučku a v řevničovském koutečku. Ale co, bylo to přes den, a tak to nikomu nevadilo. Teď se ale musíme, šupito presto, vrátit na kladenské nádraží, kam právě přijíždí osobáček z Kralup nad Vltavou, to naše Velikonoční vajíčko. A proč se tak jmenuje? Inu, proto, že je strakatý. Kus má žlutý, kus oranžový a další kus zelený. Číslo má osmset čtrnáct a honosně mu říkají Regionova. Velikonoční vajíčko tu končí, takže z něj pouze cestující vystupují. Jen někteří pojedou s Vendulkou dál až do Prahy, ti zbylí se rozejdou do svých domovů. Paní průvodčí Helenka odbavila tu malou skupinku lidiček, pan strojvůdce odbrzdil, Vendulka si po tom čekání pískla, protáhla nápravy a protočila kolečka a pěkně spořádaně všichni nabrali směr na další nádraží, tentokrát unhošťské. Péťa se Slávkou a s malým zajíčkem jim zamávali a také se vydali na cestu k domovu. A jak to bylo všechno dál? To se dozvíte, až nás opět navštívíte. A kde? Přece tady, v pohádkovém koutečku.