Příběhy motoráčků a mašinek a objekty do hry TRS či TS
Hledat

O čase

O čase

Čas, ano, ten nezvládnutelný čas, který se pro někoho neskutečně vleče a pro druhého letí rychlostí kosmické rakety. A to jen proto, že je to pojem značně relativní. Nebudu zacházet do, pro mne, abstraktního pojmu relativity, pokusím se se nad časem zamyslet pouze jako obyčejný, fyzikálních veličin ne příliš znalý člověk.
Vezměme si kupříkladu Big Bang (Velký třesk). Pro nás lidi je vzdálenost od něj přímo astronomická, pro vesmír je to jen oka mžiknutí. A doba zániku vesmíru zrovna tak. A je úplně lhostejno, zda tento zánik bude mít na svědomí zhuštění vesmíru a následný konec ve formě velkého křachu a nebo se bude stále rozepínat, až se nakonec rozmělní tak, že přestane existovat světlo a on se tak ponoří do černočerné nicoty.
I naše planeta má předem určený čas svého žití. Zde můžeme pouze vysledovat, kdy čas jejího zrodu nastal, ale již jen těžko předpovíme, kdy skončí. To se s určitostí skutečně říci nedá. Proč? Protože zde je ve hře spousta faktorů. Ale to již popsali jiní, já bych jen opakovala jejich slova a to zde nechci dělat.
Nakonec je tu člověk a jeho bytí. Kdokoli, kdo se na této naší krásné modré planetě narodil, musí zákonitě z tohoto světa odejít. Jediný rozdíl mezi vesmírem, naší planetou a lidmi je ten, že náš příchod i odchod se dá lehce vysledovat. A to proto, že je okolo spousta ostatních lidí, kteří jsou buď starší než my, tudíž náš zrod viděli a pamatují si jej a nebo jsou mladší a skon naší osoby budou osobně zažívat. My, lidé jako celek, jsme příliš mladí na to, abychom to samé mohli říci o planetě a o vesmíru jakbysmet.
Nyní se pozastavme nad tím, jak ten čas vnímáme my. Tedy já zcela určitě. Při pohledu zpět se mi všechna prožitá léta zdají jen jako rukou mávnutím a splývají mi v jednu velkou obrovskou šmouhu. Když se však podívám na léta přicházející, zdá se mi, že je to nekonečná a klopotná cesta. Je to jako s hodinami. Pokud se na ně podívám kupříkladu v pravé poledne, zdá se mi, že ten čas do oběda utekl jak mávnutím kouzelnou hůlkou a ten čas do večera je strašně daleko. A s tím je tu i další faktor a to je strach. Co jsem již prožila, to už nezměním, ale to co mne teprve čeká, to mne leká. A čím jsem starší, tím se toho, co teprve přijde, bojím víc a víc. S tím se pojí i obava z toho, kdy přijde můj čas odchodu. Zkráceně, podívám-li se dozadu, tam odtud mě už nic neleká, tam mě nic neohrožuje, to už je dávno pryč, při pohledu vpřed mi přebíhá mráz po zádech. Já prostě nevím. Nevím co bude, kdy to bude a jaké to bude. Jak se říká, je to ve hvězdách.  A i když se mi roky nepředstavitelně zkracují, opět pojem relativní a záleží na tom, v jakém věku se člověk nachází,  pak mám z těch stále se zkracujících let obavu.
Čas je už zkrátka takový. Pro někoho, kdo je mlád, je dlouhý a pomalý, pro nás, starší a starou generaci letí jak splašený a my ho již za ty jeho kučeravé pačesy zkrátka nechytíme. Važme si proto každé maličké vteřinky, vychutnávejme si to, co nám přítomnost nabízí. Na minulost hleďme se smířením a do budoucnosti moc nepátrejme, protože co má přijít, přijde, ať na to budeme připraveni a nebo ne. Osobní plány jsou dobrá věc, jen jde o to, aby nám na ně ještě zbyla energie a právě ten často skloňovaný a nevypočitatelný čas.
4.2.2019
 
© pohadkova-babicka.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum