Příběhy motoráčků a mašinek a objekty do hry TRS či TS
Hledat

O knihách

  Knihy, ta báječná malá stvoření, která vymysleli lidé na úsvitu lidských dějin. Knihy nám dávají poznání, zábavu a poučení. Bez knih by byl život zcela jistě pustější, zmatenější a bezútěšný.Za velmi dávných věků se předávaly formou přepisování, dříve, než přišel knihtisk, a knihy se tak staly dostupnými i pro širší veřejnost.Dříve používané kamenné, či dřevěné desky, papyrus, nebo pergamen nahradil papír, vyráběný z rozmělněného a opět speciálně sklíženého dřeva. A protože to byla surovina celkem rychle rozšířená, došlo i k tomu, že se i knihy rozletěly světem rychlostí blesku.Knihy voní. Ó, jak báječně voní! Čím jsou starší, tím víc na nich ulpívá nádherná starobylá vůně. Je to zvláštní a těžko popsatelné. To se, zkrátka, musí cítit. Přijít do knihovny plné starých svazků je ten pravý čichový zážitek. Trochu nasládlá, trochu hořká; někdy voní po květinách, chvíli zase po ovoci, někdy po tlejícím podzimním listí, vždy je to však vůně náramná.Knihy potěší i na dotek. Jsou báječné. Dotknete se jich, pohladíte jejich desky, vnoříte prsty mezi jejich listy, a pokud se o ně nepořežete, neboť ty listy mají hrany docela ostré, zažijete nádherné splynutí s tou kterou knihou. Podle toho, kolik rukou se knih dotýkalo, pozná se, jak často byly ty knihy brány a i čteny. Uvidíte, že kniha, která je sotva dotknuta, není ani z těch nejlepších. Ohmatané a občas s „oslími rohy“ poznamenané knihy, jsou ty nejčtenější a asi i nejmilejší pro svého čtenáře.

  Knihy k nám promlouvají přes naše oči. Vizuálně nám sdělují, co chtěl jejich autor říci, a nemohl nám to povědět přímo z očí do očí. Je to i svědectví dávno zašlých časů, které nám jejich prostřednictvím zanechaly celé zástupy lidí před námi. A my je díky písmenkům na papíře tištěným, nyní vidíme. Oslovují nás někdy i celé věky. Myšlenky těch, kteří tu již s námi nejsou, najednou ožívají. Zas a znovu, vždy, když se do knihy, kde jsou obsaženy, zahledíme a začteme. Říká se, že oko = do srdce okno. A takto se nám nesmazatelně vrývá do srdíček kdejaké slovíčko, kdejaká fráze, či věta, kterou po sobě ten který člověk zanechal. Oči vidí, mozek třídí. Něco nám v hlavě zůstane jen kratičký okamžik, nestálo to, zato, si to pamatovat, něco, a toho je někdy i více, nám v mozku zůstane navěky. Ať už je to próza a nebo poezie. Dalo by se říci, že právě básně mají tu privilegii zůstávat v mysli co nejdéle, protože krásně a malebně znějí a právě kvůli jejich rýmům si je pamatujeme dlouho po tom, co jsme si tu knihu básní přečetli. Ano, knihy nám přímo neuvěřitelným způsobem zaměstnávají paměť. Je věru těžké si nepamatovat dejme tomu učivo, že. A nebo zamilované větičky tzv. červené knihovny.Knihy můžeme i slyšet, budeme-li trpěliví a budeme pěkně potichu. Tím, jak při obracení stránek šustí jejich listy. Tím, jak s bouchnutím spadnou na zem. Tím, jak při jejich vyjímání a opětovném ukládání na místo v knihovně, se slyšitelně šoupou o svoje vedle stojící kolegyně. Jak, i když je láskyplně pokládáme na stolek, slyšíme jejich vzdech. Jak, když odložíme otevřenou knihu a pokojem se prožene průvan, který otočí mimoděk pár listů, tyto dávají o sobě vědět svým ševelením stejně, jako když padají na podzim listy ze stromů.

  A naposledy, knihy mají i svoji chuť. Je to sice nezdravé, ale kdopak, při obracení stránek odolal, aby si nenaslinil ukazováček a neotočil jím právě dočtenou stránku. A již při druhém a každém dalším olíznutí, cítíte tu chuť papíru, na kterém je kniha natištěna. Někdy je ta chuť příjemná, pak se k ní podvědomě i rádi vracíme, a nebo se změní v pachuť a i ta kniha nám po této stránce příště již nic lepšího nenabídne. Ovšem pozor na tiskařskou čerň, ta je pořádně jedovatá. Ale, kdo by olizoval písmenka, no ne. Při četbě knih se, jak se zdá, zaměstnají všechny lidské smysly. A hlavně, někdy nás z té četby pěkně mrazí v zádech, někdy nás rozesměje, a nebo rozesmutní, důležité však je, že pokud jsme si vybrali skutečně dobře, nikdy nás, na rozdíl od některých lidí, nezklame. A to je důležité. Proto lidé potřebují knihy. Jsou to jejich přátelé. Sice neživí, ale nejlepší. Živého přítele, byť by nás i miloval sebevíc, přece nemůžeme mít pořád při ruce. Knihu ano. Živého přítele nemůžete kdykoliv odsunout, když už se vám nechce ho poslouchat, či mu něco povídat, knihu odložit lze. A to i bez toho, aby se urazila a vymýšlela si pro tuto situaci hned katastrofický scénář. Na knihu můžete mluvit až do vašeho omrzení, ona vás bude bez omrzení poslouchat. Můžete ji s sebou vzít kamkoli. I na zálety bez strachu, že pokud do ní nezaložíte nějaký ten corpus delicti, ona to na vás manželce (manželovi) povídat nebude.A i když se to nemá a jen málokdo to dělá, můžete se, když jste hodně netrpěliví, dozvědět okamžitě, na rozdíl od opravdového života, jak to všechno skončí. Neexistuje přece moc, která by vám v tom mohla zabránit. Zkazíte si tím sice příběh, nevíte, jak se autor k tomu, pro vás jistě překvapivému závěru dobral, ale i v tomto případě se kniha zachová jako ten nejlepší přítel na světě a nebude vám to mít za zlé. Tak tedy, vzhůru do knihovny, ať vám zrovna toho vašeho nejlepšího přítele a kamaráda někdo „nevyfoukne“ dříve, než vy sami.

 
© pohadkova-babicka.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum