4. Josífek

   Jednoho slunečného rána se náš malý proutek, ze kterého se stal už pěkný mladý stromeček, nestačil divit. Z malé chaloupky naproti přes rybník se až k němu začal rozléhat dětský pláč. Copak se to děje? Celou dobu tu byl takový klid, jen ty žabky pořádaly svoje večerní koncerty, kapříci v rybníku rejdili po jeho hladině a chytali neopatrný hmyz a ptáčci z okolního lesa vesele čiřikali a v noci se lesem neslo houkání sov a najednou tohle. Copak to?
  Za pár týdnů a pak i měsíců si však kraj na tento nezvyklý zvuk zvykl a tak nějak jej přijal za vlastní. A v chaloupce se místo pláče začala projevovat maminčina starostlivost.
"Josífku, neběhej mi po té čerstvě vydrhnuté podlaze," a to maminka myslela opravdu vážně.
"Kam to zase lezeš, chceš spadnout?"
"Počkej, až tatínek přijde z práce, ten se bude divit, jakého má kazisvěta," to zase, když malý Josífek "omylem" shodil ze stěny tatínkovy hodiny a ty se s rachotem rozhodly zabydlet celou místnost. Maminka nevěděla, kde jí hlava stojí, když jí musela stále otáčet za tím svým nepokojným synkem. A Josífek byl čilý jak ti kapříci v rybníku. Chvilku neposeděl a hned byl tu a hned zas onde. Ale jinak to byl klučík radost pohledět. Blonďaté kudrnaté vlásky na hlavičce připomínaly andělíčka a modrá očka se zvědavě dívala do světa. Jen, kdyby z nich také často nekoukaly tisíce čertíků. Josífek byl zkrátka neposeda, ale maminka by ho nevyměnila za nic na světě.
  Hošík byl nejšťastnější, když byl tatínek doma, vzal si prut a Josífka za ruku a šli spolu k rybníku chytat ryby. Díval se s neskrývaným zájmem, jak ti šupináči vyskakují nad hladinu ve snaze chytit nějakou tu hmyzí droboť a nebo se jen tak nechávají hřát od zářícího slunéčka. Tatínek napíchl malého růžového červíka na háček a obloukem hodil návnadu do vody. Za chvilku se už nějaký ten zvědavý kapřík nechal ošálit a chlamst, už měl zaseklý háček v pusince. Josífek radostně zatleskal a honem podal tatínkovi podběrák, aby mohl vytáhnout šupináče z vody.
"To bude mít maminka radost. A o večeři je postaráno," řekl tatínek a s Josífkem i kapříkem zamířili k domovu. A také ano. Maminka byla dobrá kuchařka, však jí to doma její maminka, Josífkova babička, pořádně naučila a tak se za chvilku nesla chaloupkou líbezná vůně pečené ryby. Než však začala večeře, musel se Josífek pořádně umýt a převléknout do večerního oblečení, aby seděl u stolu čistý a učesaný. A nezapomněl se spolu s rodiči nad tím Božím požehnáním před jídlem pomodlit.
  Po večeři, když už měla i maminka v kuchyni uklizeno a tatínek si venku vykouřil svoji večerní fajfčičku, se Josífek  u své postýlky pomodlil večerní modlitbičkou: " V podvečer tvá čeládka, jak k slepici kuřátka, k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine," dal mamince i tatínkovi políbení a zavrtal se do své peřinky. Za celý ten den byl tak ulítaný, že sotva zavřel ta svoje modrá kukadla, okamžitě usnul.
   A my půjdeme také spát. A o něčem moc krásném necháme si zdát. Náš malý stromeček už také odešel do náruče spánku a usnula i celá okolní krajina. Jen ty sovy začaly houkat ty své noční písničky. Tak, zatím...