5. Anežka

  A zase se nám nad krajinou nesl dětský pláč. To už náš stromeček věděl, co to znamená. V chaloupce za rybníkem měli nové miminko. Stromeček, nyní už víme, že je to malá lipka, byl už dost vysoký na to, aby pohodlně přehlédl celou plochu rybníka a tak pokukoval, kdože to tam tak křičí. Ale viděl jen tatínka a Josífka, jak sedí na verandičce a potichu si něco povídají. Lipka natahovala svoji korunku s čerstvými lístečky, aby se dozvěděla o čem ti dva rokují, ale bylo to tak potichounku, že neslyšela vůbec nic. Já vám to však pošeptám.
 "Tatínku, kdopak nám to doma tak usedavě pláče?"
 "Narodila se ti sestřička, milý Josífku. Teď už jsi bratříček a budeš se o ni muset starat. Ale neboj se nic, my budeme mít rádi i tebe i sestřičku. Jen maminku teď nesmíš tolik zlobit."
 "A, tatínku, kdo bude mamince pomáhat, až půjdu do školy? Však tady zůstane se sestřičkou sama."
 "Když jsi byl ty takhle maličký, také se o tebe starala sama, však to zvládne, neboj se. Jen jí nesmíš přidělávat zbytečně starosti a musíš se dobře učit, abychom měli z tebe všichni radost."
 "Jé, a kdypak sestřičku uvidím?"
 "Za chvilku, až nás babička zavolá. Já už jsem také zvědavý, jak ta naše cácorka vypadá."
  Ale to už z chaloupky vycházela Josífkova babička, tatínkova maminka, která pomáhala na svět i Josífkovi a zvala je do světnice.
 "Tak se na tu vaši koroptvičku pojďte podívat. Ale potichu, ať ji nevzbudíte, právě usnula."
 "Tatínku, a jak se bude jmenovat, ta naše dívčička," zeptal se Josífek, když překračovali práh do chaloupky.
 "Zatím nevím, budeme se muset zeptat maminky, jaké jméno by se jí líbilo. Ale teď, pššššt, ať nevzbudíme miminko."
  Potichounku přistoupili k malé kolébce, která stála u rodičovské postele a nakoukli do ní. V bělounkém povijanu tam leželo děťátko a cumlalo si paleček. Josífek měl sto chutí to rozkošné miminko pohladit, bál se však. Vždyť bylo tak malounké a křehounké. Ale neodolal a alespoň prstíkem přejel sestřičce po tvářičce. Ta jen zavrněla a jako, kdyby se maličko usmála. Maminka se také usmála a zeptala se Josífka i tatínka, jak se jim ta jejich nová holčička líbí. Oba přikývli a Josífek si neodpustil otázku:
 "Maminko, a jak se bude jmenovat?"
 "Inu, jak bys chtěl, aby se jmenovala?"
 "Ať se jmenuje jako vy, maminko. Vy máte přece tak hezké jméno. Já jsem po tatínkovi, Josef, tak ať je ona po vás, Anežka."
 "No, vidíš. To není špatný nápad," souhlasil i tatínek.
  A tak měli ode dneška v chaloupce dva Josífky a dvě Anežky. A měli se všichni moc a moc rádi a Josífek mamince s Anežkou pomáhal jak slíbil tatínkovi, ale přišel podzim a tak se musel chystat poprvé do školy. Tatínek otevřel příborník a vyndal odtud svoje staré školní pouzdro na tužky a podal ho Josífkovi.
 "Tam si dávej tužky a až budeš psát inkoustem, tak i násadku s perem. A hlavně, Josífku, poslouchej pana kantora, ať na tebe nejsou stížnosti, nás by to moc mrzelo."
 "Nebojte se, tatínku, nebudu. Jen, kdyby ta škola byla blíž a ne až za lesem."
 "To se nedá nic dělat. Chtěli jsme mít s maminkou klid a tak jsme si vybrali tohle místo. Však si zvykneš a na obědy můžeš chodit k babičce ve vsi, víš, kde bydlí, ne."
  A s takovou se ukládal Josífek večer do postýlky. Maminka už měla Anežku vykoupanou, napapanou a uloženou do kolébky, tatínek si šel ještě na zápraží zakouřit a nad celým okolím se rozhostilo tichoučko. Jen zase ty sovy houkaly a houkaly a na ticho a klid moc nedbaly. I naše lipečka už byla v limbu a tak i já vám popřeji sladkou dobrou noc a ať vás ty potvůrky bleší štípou celou noc. Pa.