Příběhy motoráčků a mašinek a objekty do hry TRS či TS
Hledat

Podivné ráno

I přes zatažené závěsy se mi do ložnice prodíraly nesmělé paprsky právě vycházejícího slunce a polechtaly mne na, stále ještě dřímající, tváři. Polehounku jsem se začala vracet z tajemné říše snů a pootevřenýma očima jsem pohlédla vstříc novému dni. Pomalu se ve mně začaly probouzet všechny smysly. Rukou jsem nahmatala peřinu a jedním rázným pohybem jsem ji ze sebe odhodila. Chvilku jsem se jen tak lenošivě protahovala, asi jako kočka a už se ozval další pocit a to hlad. Na to, abych z postele vyskočila jako laňka, to vzhledem k mému věku již nebylo možné a tak jsem se pouze posadila a zvolna uvedla své tělo do stavu hybnosti. Vstala jsem z postele a přešla těch pár metrů k oknu, roztáhla jsem závěsy a otevřela jsem ono okno. Přes to, že byl již podzim, na stromě naproti vesele cvrlikali ptáčkové a vzduchem poletovaly drobounké nitky babího léta. Odkudsi z dálky bylo slyšet puštěné rádio a od sousedů se ozývali právě se probudivší kohouti. Sluneční paprsky si trochu nesměle razily cestu tím ranním mlžným oparem a celá krajina se stejně jako já zvolna probouzela do dalšího dne.
Hodila jsem na sebe župan a sešla jsem pomalu dolů do kuchyně, kde jsem si připravila snídani. Miluji po ránu smažená vejce a chléb s máslem. Ani na ranní kávu nesmím zapomenout. Po dokončené osvěžující hygieně, jsem si sedla ke stolu a za občasného ukusování a popíjení jsem se rozhlížela kolem sebe. Moje kuchyňka byla malá, vešla se do ní jen krátká kuchyňská linka, plynová kamna a dřez na nádobí. Pod oknem, které vedlo do, podzimem obarvené, zahrady stál stůl a kolem něj tři židle. Víc jich ani nebylo zapotřebí. Ve svém domku jsem bydlela úplně sama. Děti již vylétly z rodného hnízda a manžel na mne čekal na nějakém útulném a jistě pohodlném obláčku. Byl to zázrak, když jsem se sešla alespoň o Vánocích s oběma syny. Ale ani tak jsme na sebe nezapomněli a obdarovávali jsme se při různých výročí drobnými dárky. Měla jsem zkrátka ze svých dětí, jejich partnerek i vnoučat velikou radost. Na ledničce, která stála v rohu místnosti jsem měla od vnoučátek všelijaké malůvky, které mi v psaníčkách posílali jejich rodiče na památku. A tak, jak jsem se na ty obrázky dívala, opustily mé oči dvě docela velké slzy. Kdypak a jestli vůbec ta svoje vnoučátka ještě uvidím? Vždyť nikdo tu nejsme na věky a i ta moje svíce jednou, nevím kdy, dohoří. Setřela jsem si ty slzičky s tváře a uklidila po sobě nádobí. Umyju ho až po obědě, jsem sama a času je dost. Škoda pro jeden talířek a hrnek plýtvat vodou.
Vrátila jsem se do ložnice a převlékla jsem se ze županu do domácího oblečení. Při letmém pohledu do zrcadla na dveřích šatní skříně jsem si všimla, že už jsem opravdu hodně stará. Sešlá věkem, dalo by se říci. V předsíni jsem se obula a vyšla jsem ven na zápraží. Ovanul mě podzimní vzduch plný hořké vůně tlejícího spadaného listí a prosycený kouřem z kamen, který se v tom mlžném oparu snášel k zemi. Vrátila jsem se do domu pro polštářek a usedla jsem na lavičku, abych si trochu užila toho podzimního rána. Bylo to možná jedno z posledních krásných a teplých jiter, než se spustí ta lavina sychravých a deštěm prosycených mlhavých rán. Jak jsem se tak rozhlížela kolem, najednou se mi oči mimoděk zavřely a já, jak se zdá, jsem asi usnula.
Když jsem se opět probudila, bylo okolo nádherné oslňující světlo, teplo, které bylo pro toto roční období zcela nepochopitelné a hlavně ticho. Naprosté až "ohlušující" ticho. Nevěděla jsem, co se to děje. Po úzké cestičce jsem z dálky spatřila, že se ke mně někdo blíží. Necítila jsem ale žádný strach, ani mnou necloumala panika, jen jsem sledovala, jak se ta postava začala víc a více zhmotňovat až dostala jasné a zřetelné kontury. A já udiveně pohlédla do tváře svému manželovi. "Tak, už jsme konečně zase spolu," řekl a přivinul mě do svého objetí. Nemohla jsem ani dýchat, tak silné to objetí bylo. V tu chvíli se se mnou zatočil celý svět a já si uvědomila, že již ani své syny ani svá vnoučata již nikdy neuvidím. Přitulila jsem se ke svému muži a s úsměvem jsem vzhlédla k jeho tváři a jen něžně zašeptala: "Navždy spolu."
19.10.2018
 
© pohadkova-babicka.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum