Příběhy motoráčků a mašinek a objekty do hry TRS či TS
Hledat

Úvod do povídek

 Místo pera, kalamáře a listu mi život vtiskl v ruce klávesnici počítače, abych udělala lidi kolem sebe šťastnější a spokojenější v tom bezútěšném chvatu na jejich leckdy klopotné životní pouti. Uvědomuji si, že to není úkol snadný, někdy je až k uzoufání složitý a cesta k němu je zarostlá trním a hložím, ale myslím si, že svůj smysl má. A já nemám v úmyslu z té cesty, byť jen malým úkrokem, sejít.

  Člověk má mít své poslání. Je-li mým posláním psát tak, aby tomu lidé rozuměli a chápali smysl mých psaných slov, pak je to zajisté i Bohu milé. Nebyl by mi jinak svěřil tento dar, který může být jak Damoklův meč. Ten se také nad námi chvěje v očekávání, že nám jednou možná spadne v týl. A já se chvěji také při myšlence, že i slova mohou být stejně nebezpečná a dvojsečná právě, jako onen meč.

  Právě proto, a nebo snad především proto, bych vám toho chtěla ještě hodně svými neobratnými písmenky napsat. Pokud mi má fantasie a tvůrčí rozhled budou stačit. A i když nejsem kdovíjak vzdělaný člověk, mám ten dojem, že ve svém věku již mohu ledacos posoudit a popsat tak, jak to vidí mé unavené oči. Nyní pro vás všechny, jak tu jste, píši pohádky. Je to pro mne srdeční záležitost, protože já sama na pohádkách vyrůstala a nikdy z nich pořádně nevyrostla. Stále mě ještě tlačí ty dětské střevíčky, kterým už jsem dávno odrostla. K pohádkám, obzvláště k těm našim českým, mám nebývale vřelý vztah. K jejich autorům, ač jsem je nemohla přirozeně sama osobně poznat, cítím jakousi náklonnost. Obzvláště k mé veliké předloze, k mojí milované paní Boženě Němcové. Stále se domnívám, že je ve mně kousíček z ní. Že se snad její duše po stu letech od jejího úmrtí rozhodla se vrátit a vtělit se do právě se narodivší malé holčičky, která až nyní k stáru může rozsévat i po okolí slůvka, která doposud znala jen zásuvka jejího psacího stolu. Nikdy jsem nebyla člověkem průbojným, spíše ještě tak průměrným, abych si domýšlivě myslela, že ta moje, sem tam, poházená písmenka, vůbec někoho zajímají, že dokáží byť jen jednoho člověka zaujmout, že přináší radost, potěchu ducha i srdce. Ani moje rodina ve mně nevidí nic jiného, než jen matku, dárkyni života, ale to je vše. Že bych mohla svojí přítomností potěšit a pobavit, o tom nemají ani zdání. Ale vám tady děkuji. Snad jste mi otevřeli ty moje oči, snad jste zjistili, že nejsem jen matkou, a snad jsem i já otevřela pár vašich srdíček a sama si nechala nahlédnout do hloubky toho svého. A tak, bez nároku na jakýkoliv honorář, si vás dovolím ještě po tu dobu, kterou já ovšem neznám a ani nemohu znát, bavit svými rozsypanými slovíčky a těšit se z toho, že se vám to bude líbit.

  Toto je má odpověď všem, kteří mě tu svými slůvky "Díky" podporují a kterým se (snad) mé literární snahy líbí. A nebojte se, tak, jak vy tu krásně tvoříte, tak já budu, jak doufám, stejně pěkně skládat písmenko k písmenku, slůvko ke slůvku, větu k větě, až z toho vznikne také takové hezké dílo, jaké tu po sobě zanecháváte vy.


Valdek u Kladna, dne 3.května 2013. M.R.

 
© pohadkova-babicka.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum