4.Serjožka-Z Prahy do Kolína

Za posledním nastupujícím cestujícím se zabouchly dveře a náš Serjožka se pomaloučku rozjel. Pan strojvůdce dával pozor, aby to v připojených vagonech moc nezacukalo a tak posouval rychlostní pákou velice opatrně. Serjožka se naposledy rozhlédl po sluncem zalitém nádraží a jak nabíral rychlost, tak se mu nástupiště stále rychleji vzdalovala.
 Před ním se klikatily koleje, ale po vzorně nastavené cestě se mu snadno ta spousta výhybek přejížděla. Semafory mu svými zdviženými rameny dávaly jasně najevo, že ho s radostí pouští dál a tak netrvalo dlouho a Serjožka se ocitl na volné koleji. Zdaleka to však nebyla poslední spleť kolejí a výhybek, která ho na jeho cestě čekala. Projížděje Prahou, spatřil mimo trať i jiné koleje s trolejemi, po kterých si to šinuly takové malé vagonky úplně samy, bez mašinek. Naše mašinka se potichounku zeptala pana strojvůdce, cože to je, a pan Konvalinka jí vysvětlil, že to jsou tramvaje a že jezdí po městě a rozváží lidi na zastávky, které jsou od sebe jen malý kousek. A že ty tramvaje nepotřebují mašinku, protože mají nad sebou dráty ve kterých se prohání elektrický proud, který si ony sbírají speciálními sběrači a ten, že je pohání. Ale to se již blížilo nádraží a Serjožka se radoval, že budou stavět. Ale, ouha, libeňským nádražím pouze projeli a jeli dále. Za chvilku se krajina docela proměnila. Místo vysokých domů a dýmajících komínů se kolem rozprostřely parcely s rodinnými domky a zahrádkářské kolonie. Cestu pak lemovaly řídké lesní porosty a nízké křoví. Jen v dálce bylo vidět po levé straně rozestavěné sídliště a před vláčkem byla první odbočka. Ta vedla na Kbely, kde se nacházelo malé letiště. Tam, ale nejedeme, my musíme pěkně rovně. Sluníčko stále pěkně svítilo a tak se i jelo hezky zvesela. Serjožkův motor si předl jako kočička Minda a pan strojvůdce si nalil z termosky první kalíšek výborné kávičky, kterou mu na cestu připravila jeho starostlivá maminka. Blížilo se další nádraží, které ale stejně, jako to v Libni, pouze projedeme. Serjožka si všiml, že tady na kolejích stojí spousta nákladních vagonků. Asi byla někde v okolí nějaká továrna a nebo to bylo seřazovací nádraží? Kolem dokola byly rodinné domky ale i vyšší stavby. Na ceduli jsme si v té rychlosti stačili přečíst, že projíždíme Dolními Počernicemi. A už se jelo dále. Krajina se opět změnila, tentokrát jsme projížděli mezi poli a čekal nás vjezd do krásného přírodního parku Klánovice. A další a další zastávky či nádražíčka lemovaly naši cestu. Za Poříčany byla další odbočka, tentokráte na Sadskou, ale ani tady jsme nevybočili z přímého směru a tak nás čekala dlouhá přímá trať na Pečky a Cerhenice. Tam si Serjožka vzpomněl, že už vlastně touto cestou jednou jel. Ano, přece z toho zkušebního okruhu, kde s ním dělali zkoušku, co všechno vydrží. Tam si ho vyzvedl náš pan strojvůdce Konvalinka a odvezl si ho do Prahy. Velimí jsme také pouze projeli a čekal nás poslední úsek před první zastávkou. Ne nadarmo se v jedné krásné české písničce zpívá, že Kolín stojí v pěkné rovině. To ano. A právě Kolín je i naší první zastávkou na naší cestě do Olomouce. Pan strojvůdce stejně pomaloučku jako Serjožku rozjížděl, tak také pomalinku se svojí mašinkou stavěl. Všechny dveře u vagonů se otevřely a cestující tak měli možnost vystoupit a nebo nastoupit, jak bylo komu milo. A my tu s nimi také na chvíli vystoupíme, abychom si po té dlouhé cestě protáhli nožky a na nádraží si koupili párek a něco k pití. Ještě nás čeká daleká cesta. Ta příští povede do Pardubic. Ale nyní již ne. A kdy? No, přece zase příště. Však se dočkáte. On ten čas přece tak rychle utíká..... Pa, pa a už se na vás opět těšíme.