11.Praha-Dejvice

Vždy, když Vendulka vjížděla do nějakého města a viděla ve tmě svítit okénka domů, napadalo jí, copak se asi za těmi osvětlenými okny právě teď děje. A tak i nyní, když projížděla pražským předměstím a mířila na první velké nádraží v Dejvicích, představovala si, jak asi lidé za zdmi těch vysokých domů žijí.
Ona znala jen svoje depo, kde na ni čekal po každém návratu úklid a pan strojvůdce se vždy postaral, aby měla doplněné naftu a olej, seřízená světla a vyčistěná okna. Paní průvodčí zase prošla celý vůz zda tam po cestujících nic nezbylo a když ano, posbírala ty věci a odnesla je do Ztrát a nálezů. Pak už se na Vendulku vrhla uklízecí četa, aby druhý den stál motoráček na koleji čistý a v pořádku. Toto Vendulka tedy znala moc dobře, ale co asi dělají ti lidé, kteří z ní vystoupí a namíří si to rovnou domů. To nevěděla a tak si pomáhala svojí fantazií. Zrovna támhleten dědeček s hůlkou. Přijde domů, babička mu dá na stůl teplou bramboračku, k tomu krajíc chleba, který si staroušek do polévky naláme, protože už mu neslouží dobře zuby. Potom si sedne do houpacího křesla, babička ho pěkně přikryje huňatou dekou a vedle na stolek mu připraví dýmčičku s voňavým tabáčkem. A dědeček se bude houpat a pokuřovat, a když ještě přijdou na návštěvu vnoučátka, určitě jim bude povídat pohádku, jako pan Mašlička malému Frantíkovi. A co ta hezká blondýnka? Ta pospíchá domů, jako by jí za patami hořelo. Bodejť ne, měla být doma už před půl hodinou a zapovídala se s kamarádkou. Tu asi doma nic pěkného nečeká. Maminka si na ni počká u dveří a dívenka dostane svůj díl. "Kdybys alespoň zavolala." Maminka má strach, co kdyby se jí něco stalo, to se nikdy neví dopředu a když rodiče nemají potuchu, kde mají svoje dítě, tak jim to přece nemůže být jedno. Však si dívčinka dá příště pozor, aby přišla domů včas. Přes koleje přebíhá nějaký chlapík v montérkách. Zdálky už je vidět, že pospíchá, aby byl doma na fotbal. Manželka mu připravila skvělou večeři, španělské ptáčky s knedlíkem a potom má pro něj k televizi brambůrky, oříšky a hlavně ve džbánku točenou desítku. Ten se bude mít, jeho paní mu také každý široko daleko závidí. Á, támhle zase nějaký klučina spadl z kola a pláče. Takhle pozdě, chlapečku? To budou mít doma rodiče radost. A tak Vendulka přemítala, co a jak a mezitím dojela na dejvické nádraží. Hezky pomaloučku zastavila, aby to s cestujícími netrhlo a Helenka poprvé za celou cestu nemusela nikoho odbavovat, zde lidé pouze vystupovali. Však je tady městská doprava a ta už lidi rozveze kam potřebují. Jsou tu, stejně jako Vendulka, na kolejích tramvaje, v podzemí si to uhání také po kolejích metro a k dispozici jsou i autobusy. A pro toho, kdo hodně pospíchá, tu jsou připraveny taxíky. Takové velkoměsto potřebuje hodně dopravních prostředků. Hle, přece někdo nastupuje! Na pana strojvůdce tu čekala jeho Andulka s malým Františkem. Pojedou s dědečkem na konečnou a pak půjdou za babičkou na návštěvu. Malý Fanda bude u dědečka spát, protože zítra má pan Mašlička volno a slíbil, že spolu všichni tři pojedou naposledy letos k vodě. Proto si Frantík přibalil do baťůžku plavky a nafukovací míč. Křidélka ani kolo už nepotřebuje, vždyť se ve školce letos naučil plavat. Vendulka se tetelila radostí, když Andulku s Fanouškem viděla. Motoráček totiž věděl, že má pan strojvůdce hned lepší náladu. Také ano. Helenka posadila Fandu na sedadlo, kde předtím ležela její růžová kytice a pak si šla do vozu povídat s Andulkou. Děda strojvůdce se laskavě usmál na Frantíka, pohladil ho po vláskách a pomaličku rozjížděl motoráček na jeho posledních pár kilometrů cesty. A tady nás čeká i druhý tunel. Nebude tak dlouhý jako ten u Nového Strašecí, ale to přece nevadí. Projedeme ještě předposledním nádražím, kde ovšem také nebudeme stavět, a to je nádraží Praha-Bubny. Pak už nás čeká cíl naší cesty, Masarykovo nádraží.  Hůůůů a pííííísk a už vjíždíme do tunelu. Ale to až zase příště. Tak, pá, pá, milí přátelé.