6.Kladno 1

Víly jsou bytosti, které jsou krásné, lehýnké a skoro průzračné, a které nádherně tančí po loukách aniž by se nožkami dotýkaly večerní či ranní orosené travičky.  Tak je známe z pohádek. Vendulka se o nich hodně dozvěděla, když se zatajeným dechem poslouchala vyprávění pana strojvůdce, který o nich vyprávěl malému Frantíkovi, když za ním občas přišel do depa na návštěvu.

 Byly to tehdy nádherné podzimní a zimní večery, kdy si děda posadil vnoučka k sobě do kabiny a při teplém čajíčku od babičky mu buď vyprávěl a nebo četl příběhy o vílách, lesních skřítcích, dracích, divoženkách či, právě před Mikulášem, o čertech a jiných nadpřirozených bytostech. Vendulka se jich nemohla nabažit a vždy čekávala, kdypak se zase Frantík objeví, aby mohla poslouchat další nádhernou pohádku. A co jich děda Mašlička znal. Byl to vpravdě pohádkový dědeček, jen ještě nebyl v penzi. A právě na takové pohádkové příběhy si motoráček vzpomněl, když jel tím potemělým hvozdem, který se táhnul od začátku Kamenných Žehrovic, s mírnými přestávkami, až ke Kladnu. Jednomu tomu místu se říká "Na Bílých vrškách". Proč, to snad ani děda strojvůdce nevěděl. A tady vám byl takový pěkný palouček, který jakoby vybízel k tomu, aby se tady ty éterické bytůstky vyskytovaly. Ale, ať natahovala Vendulka svá elektrická očka jak chtěla, žádnou vílu nikdy neviděla. Víly se světla bojí, to přece ví každý, ale představa, že by nějakou takovou vílu Vendulka někdy, byť na očka mžiknutí zahlédla, byla nádherná. Zatím se na tom bájném vílím paloučku pouze pásli koníčci. Ti nebyli o nic méně krásní, než ty lehkonohé krasavice. Jeden, když spatřil Vendulku krátce zaržál a potom opět sklonil svoji hlavu a věnoval se dál pastvě. Temný a tajuplný les nekončil a tak paní průvodčí rozsvítila uvnitř motoráčku světla, aby cestující viděli a nebáli se. Ale, kdopak by se bál, když ho veze šikovná a hodná Vendulka, pan strojvůdce pozorně sleduje krajinu a motoráčkem pobíhá hezká a ochotná paní průvodčí. Ani Péťa se Slávkou se nebáli. Jen ke Slávince se tiskl ten třesoucí se zajíček. Už měl být dávno ve svém pelíšku a tady, v tom osvětleném prostoru, zrovna nebyla ta patřičná nálada na spinkání. A hůůů, a hůůů, Vendulka právě projížděla pod Lapákem, kde je spousta přechodů pro chodce, sice značených, ale bez závor, a to se houkat musí, na to jsou předpisy. Po projetí železničního přejezdu Na navážce, tentokrát se závorami, nám semafor dává jasně najevo, že je cesta dál na kladenské nádraží volná, a tak si Vendulka ještě párkrát houkla a už viděla ve světle svých reflektorů kladenské stavědlo a pak i celé  nádraží. Přejela opatrně, aby to moc nedrncalo, železniční přejezd, vymotala se ze spleti mnoha výhybek a už stavěla na čtvrté koleji  kladenského nádraží. Tady, jak jsme si slíbili, budeme chvíli čekat, než nám od Kralup nad Vltavou přijede osobáček. Nebude to ani Autobus, ten je přece v Žatci, ale ani Vrtulník, ten je na cestě do Prahy, ale zbrusu nová vlaková souprava, která si říkala Velikonoční vajíčko. Až přijede, sami uvidíte proč. A také teď máme příležitost si povědět, jak se ta naše Vendulka seznámila s Péťou a Slávkou, kteří nás tady na Kladně, museli opustit. Však víme proč. Slávka se i se zraněným zajíčkem přece musela dostat domů. Vendulka jim zahoukala na cestu, oba dva jí mile pohladili a rozloučili se s panem strojvůdcem i s paní průvodčí, která zajíčka ještě naposledy pohladila a už se opět musela věnovat novým cestujícím. Však jich tady přistoupila spousta. Inu, odtud hodně lidí jezdí do Prahy, ať již za prací a nebo za zábavou. Jistě se ptáte, jestli jsem na něco nezapomněla, ale nebojte se, vše se dozvíte, ale zase až příště. Však to nebude zadlouho. Pá, pá, hůůů a pííísk!