9.Jeneč

Jednoho tuze krásného dne, zalitého již od brzských ranních hodin nádhernými zlatými slunečními paprsky, se probudila Helenka již v sedm hodin. Posadila se na posteli a dlouze se protáhla. Pak se koukla na budík, potom do kalendáře a povzdechla si. Dnes skládá zkoušky na průvodčí a tak nesmí se vstáváním příliš otálet.

Maminka jí v kuchyni připravila snídani ještě dříve, než odešla do zaměstnání, a tak se rychle umyla, oblékla  a vypila hrníček kakaa, housku s máslem si strčila do tašky a honem pospíchala na zastávku autobusu. A měla to jen tak tak. Jak to bylo ve škole nevíme, ale jisté je jen to, že Helenka tu zkoušku zdárně udělala a tak si již odpoledne mohla dojít vyfasovat svoji první nádražáckou uniformu. Když přišla domů, první její bylo, obléknout si ji a postavit se před velké zrcadlo. Nu, slušelo jí to moc a tak si ji nechala na sobě a čekala, až se vrátí rodiče z práce. Maminka mohla na dcerce oči nechat, jak se jí Helenka v uniformě líbila a když se vrátil i tatínek, otočil si Helenku kolem dokola a prohlásil, že hezčí průvodčí ještě neviděl. K večeři připravila maminka Helenčino oblíbené jídlo, obalovaný sýr s bramborem a tatarskou omáčkou a tatínek otevřel svoje archivní víno, schované pro slavnostní příležitost. Po přípitku a večeři si zavolal Helenku k sobě a podával jí maličký balíček. "To máš ode mne na památku," pravil tatínek a strčil udivené Helence tu maličkou věcičku do ruky. Ne, že by byla Helenka nějak zvlášť zvědavé děvče, to zas ne, ale na tento balíček se vrhla jako lev, vlastně lvice. Nůžkami rozstřihla provázek s mašličkou na konci, roztrhla papírový obal a otevřela maličkou krabičku. A...., a vykoukla na ni malá, místy dost ošoupaná píšťalka. On totiž, Helenčin tatínek, byl také od dráhy a co se na tuto píšťaličku napískal. A jmenoval se? No, schválně hádejte. Pokud jste to ještě nepoznali, tak Helenčin tatínek byl pan Michálek, který přijel s Vrtulníkem Vendulce na pomoc! To koukáte, co? Tak je vám, ten železničářský svět malý. Druhý den dostala Helenka i svojí, zcela novou píšťalku, ale stejně stále používala tu starou od tatínka. Kdybyste to mohli slyšet, i vy byste s Helenkou souhlasili, že ta tatínkova měla hezčí zvuk. Jejímu pííííísk se pííísk té nové zkrátka nevyrovnalo. Spolu s píšťalkou dostala Helenka i svoji první trasu a svůj první vlak, který čekal již na kolejích na odbavení. Byl to malý motoráček, podobný našemu známému Autobusu, ale tomuto se říkalo Kredenc. A pan strojvůdce byl pan Koťátko. Docela mladý a hezký to byl strojvůdce. Helence se zalíbil hned na první pohled, ale služba byla služba a tak na nějaké zamilovávání se nebyl čas. A tak spolu jezdili v Kredenci den, co den, až se jednou stalo a Helenka byla přeřazena na trať Praha-Rakovník a zpět, k panu strojvůdci Mašličkovi a jeho krásně opravené Vendulce. Nyní, skoro po pěti letech, se Vendulka na nádraží v Jenči, sešla se svým kolegou motoráčkem Kredencem a jeho strojvůdcem, panem Koťátkem, který s Kredencem, na rozdíl od Helenky, zůstal. Kredenc už zdálky houkal a pískal na svoji kamarádku a Vendulka mu píkání a houkání dosyta vracela. Takoví to byli dobří kamarádi. Ale, co to? Pan Koťátko má v rukou velikou kytici. Copak se to chystá? Pan strojvůdce Koťátko vystoupil z motoráčku, podal ruku Helence a odvedl si ji stranou, pod vzrostlý strom k osvětlenému sádrovému hradu, a tam požádal vkleče Helenku o ruku. Podal jí kytici a otevřel malou krabičku se zásnubním prstýnkem. Překvapená Helenka se nezmohla na nic jiného, než nesměle pípnout: "Ano." Však ta jejich láska přečkala celých pět let. A co to bylo, třeba jen letmých, setkání! Cestující z obou motoráčků se dali do obrovského jásotu, tleskali oběma mladým lidičkám a provolávali slávu. Pan strojvůdce Mašlička se svojí Vendulkou přidali i píííííísk a hůůůů, a celé jenečské nádražíčko se rozeznělo i gratulací z ampliónu místního rozhlasu ústy pana výpravčího. Zkrátka, byla to veliká sláva a Helenka měla najednou pocit, že se jí špatně dívá. Oči měla zalité slzami štěstí. S velikou láskou vtiskla políbení panu Koťátkovi a už se museli opět rozloučit. Pan strojvůdce Koťátko se svým Kredencem pokračoval v cestě do Kladna a dál pak na Kralupy nad Vltavou a paní průvodčí Helenka s panem strojvůdcem Mašličkou a s Vendulkou pospíchali dál na Prahu. Nyní je čekalo nádraží v Hostivicích, či Hostivici, jak chcete. Helenka si kytici položila v kabině u pana strojvůdce na sedadlo, otřela si uslzená očka a odešla odpísknout odjezd. Tak se skončilo neplánovaně o trochu delší zastavení na nádraží v Jenči. Semafor už nám nabízí barvu čerstvé travičky a tak musíme zase dál. Ach, copak nás ještě potká, než dorazíme na tu Masaryčku (Praha-Masarykovo nádraží, pro neznalé)? Kdo ví. A vy se to dozvíte, když nás opět navštívíte. Budeme se těšit. Pííííísk, hůůůů a pa, pa, zase příště.